Divinorum

..zbývající střípky mého racionálního uvědomění se rozplývají

v marnou snahu mého ubohého rozumu poskládat zbývající

kousíčky moji běžné skutečnosti.

Rozesmívá mě to a děsí zároveň. Vysmívám se chatrnosti

Platonovi jeskyně. Mám strach. Zbylo mi aspoň vědomí?

Ach ano cítím někde rozprostraněnost svého vlastního strachu

jako mé poslední vědomé zkušenosti vlastní existence.

Propadám se v úžasu nad vitálnosti této dimenze. Esence zde

bouří jako nekončící termonukleární reakce Slunce, rozřezaného

v obrysech původního prostoru v čase, který tu pro mne neplyne.

Cítím bizarnost jednoty jejíž emanace přetékají práh smyslnosti

naplněný v jednom pohledu bohyně, která ke mě překvapeně

vzhlíží s imanentním despektem.

Jsi to ty??? Salvia???????